Forum 3Darchery

Před pár lety, když jsem začínal s lukostřelbou, po mně Stýc chtěl malé srovnání. Dnes jsem si čistil zbytečné soubory na Disku a tuto "esej" objevil . Tak, než to vymažu, se s Vámi o ni podělím . Z lukostřelby jsem už něco málo pochopil a tím spíše si stojím za tím, co jsem tehdy - jakožto absolutní začátečník - napsal.:

Střelba palnou zbraní versus lukostřelba aneb podobnost čistě náhodná?

K sepsání tohoto srovnání mě přinutil můj kamarád a lukostřelecký guru Marek Holzmann. Patrně má bláhový pocit, že k této problematice mám co říct .
Střelbě krátkou i dlouhou palnou zbraní se velmi aktivně zabývám již přes 20 let. Oproti tomu lukostřelba je pro mne věc zcela nová a aktivně se jí věnuji asi rok. Berte prosím tedy mé názory na lukostřelbu s rezervou a shovívavostí. Za názory na problematiku palné zbraně – především krátké (tedy pistole, revolver)- si pevně stojím . Abych to měl jednodušší a zbytečně se nezaplétal, rozdělil jsem si srovnání do jednotlivých bodů.

Výběr zbraně – V dnešním moderním pojetí obou sportů zní označení zbraň poněkud nepatřičně, původ je však neoddiskutovatelný. Tady jednoznačně platí: čím lepší, tím lépe se mi bude střílet. Ne, že by s levnou pistolí či lukem nešly vyhrát i větší závody. Chce to však opravdu umění a z pekla štěstí. Toto neplatí o špatných nábojích nebo šípech. S tím se fakt slušně střílet nedá. A neméně důležitá věc – zbraň se nám musí líbit. Se zbraní, která se mi nelíbí, dobrý výsledek stabilně neudělám. Proč? Dozvíme se na konci

Postoj – spolu s držením zbraně je alfou a omegou. Víceméně vše již bylo vymyšleno, vlastní invence je téměř zbytečná. Při střelbě z krátké zbraně i z luku existuje v podstatě velmi málo prověřených postojů a variací. Cíl je stejný. Maximální stabilita, pevnost těla – nikoliv křečovitost (velká chyba začátečníků), event. zvládání rázu zbraně. Špatný postoj = špatný výstřel

Držení zbraně – vzhledem k tomu, že asi většina luků má tzv. pistolový úchop, není co dodat. Je to opravdu velmi podobné. Držení volně. V podstatě jde jen o to zbraň podržet v patřičném směru a „nepokazit“ jí výstřel. Při rychlopalbě z krátké zbraně je potřeba úchop o něco pevnější, nelze se však se zbraní „prát“ a tím ji v podstatě bránit v práci (toto dělá velké množství začátečníků a svátečních střelců).

Dýchání, soustředění před výstřelem – tak tady osobně nevidím absolutně žádný rozdíl. Já osobně střílím v mírném výdechu a tedy max. zpevnění těla. (Slyšel jsem i jiné názory, ale já tuto techniku používám v podstatě ve všech sportech. S nádechem se svaly uvolňují, s výdechem se zpevní.)

Míření – Nebudu popisovat jednotlivé druhy míření. U krátké zbraně moc variant není. U luku mnohem více. U krátké zbraně se učí: ostře muška, méně ostře hledí, neostře terč. Tak toto mi zrovna nevyhovuje . Já mám vše ostré tak napůl. Nesčetněkrát vystřílená mistrovská třída říká, že je to jedno . V dávné době „tápání“ jsem se zeptal kamaráda, který dokázal jakoukoliv moderní krátkou zbraní vystřílet na 25m díru o velikosti 3-5cm, jak to dělá? Jak míří? Tenkrát mi řekl větu, která mě dostala na zcela jiný střelecký level. „Je jedno jak to děláš, musíš to jen dělat pokaždé stejně“ – tohle považuji za svatý grál míření. Sám u luku nemířím. Soustředím se na (často neviditelný) bod v terči, kam chci střelit. Používám toto i při střelbě z krátké palné zbraně na větší padací terče do vzdálenosti cca 20m. Často se tomu říká „instinktivní“ střelba. Což je – promiňte mi tu vulgaritu- blbost. Instinkt je něco vrozeného. Tato technika je vydřená opakováním tisíců a tisíců výstřelů. Říká se tomu svalová paměť. Což je také trochu zjednodušení. Ve skutečnosti jde spíše o paměť kloubní, neboť polohové senzory máme v kloubech. V tomto případě je analogie palné zbraně a luku jasná.

Spoušť, uvolnění tětivy – velmi podobné operace. Ve chvíli max. soustředění na cíl – upozorňuji – na cíl, pomalu mačkám spoušť, pomalu nechám vyklouznout tětivu. Podobnější snad už je jen kladkový luk s vypouštěčem.

Trefení cíle – cíl cíleně trefím pouze za předpokladu, že se na něj a jen na něj soustředím. Proč cíleně? Protože to, že z deseti ran se dvě dostanou tam, kam chci, není zásluhou mojí, ale náhody. Ne každý šíp v cíli je dobře vystřelený, ale každý dobře vystřelený šíp je v cíli (to není z mojí hlavy). Tady vidím střelbu z luku nesrovnatelně náročnější. Abych dobře vypustil šíp, musím si hlídat „tisíc“ pohybů, které se skládají do výsledného jednoho plynulého pohybu. Abych trefil cíl z palné zbraně, stačí namířit a plynule zmáčnout spoušť. U rychlopalby už nastupuje podobně složitý proces kontroly pohybu jako u lukostřelby.

Závody – s palnou zbraní jsem jich absolvoval několik set. S lukem zatím pár. Nějaké zkušenosti jsem tedy nabral. Platí zde naprosto stejná pravidla. Na závody jedu s připravenou zbraní a municí (šípy). Jet na závody s nevyzkoušenými náboji či novými šípy – to jsou vyhozené peníze za startovné a cestu. Maximálně se soustředím na svoje terče a svůj výkon. Nepřepočítávám dílčí výsledky a nesrovnávám. Tolikrát již jsem viděl propad z jasně prvního fleku, kdy střelec prostě „neunesl“, že bude první . A opět jedno důležité pravidlo: „Zajíci se počítají až po honu“

Chyby – momentálně nejsem absolutně kompetentní k hodnocení chyb v lukostřelbě. Vidím tu však opět mnoho podobností. Tady by se hodilo: „Co se v mládí naučíš, horko těžko budeš za celý zbylý život odbourávat“. Kolikrát jsem viděl, že střelci, kteří od začátku měli chybný postoj, úchop či spouštění a posléze se to naučili správně, při vypjatých situacích, soustředění se na cíl, se opět vrátili ke svým zlozvykům. Dělá-li člověk chyby stále stejně, dá se s tím velmi dobře střílet. Nevím, je-li to však správná cesta. Viděl jsem a znám velké množství střelců, kteří se nikdy nenaučili a asi už nenaučí střílet. Zvládají techniku, mají kvalitní zbraně, střelivo. Vymlouvají se na oči, ruce, krk, nohy, záda….(dosaď si jakoukoliv proměnou)…. Dosadil někdo hlavu?

To je jediná správná odpověď. Střílí se totiž hlavou. Nemám-li to v hlavě srovnané a neumím–li se maximálně soustředit na provedení výstřelu a především na cíl, trefím tak maximálně stodolu. Nikdy ze mě nebude dobrý střelec. Když si řeknu „To je malý, to je daleko, to se nedá trefit“. Netrefím to. Naopak „Ten šutr nesmím trefit“ a soustředím se na to. Zaručeně bude zásah v šutru. Jednoduše, kam se dívám a na co se soustředím, tam to poletí. Tak to prostě je. A je naprosto lhostejno, co mám v ruce. To je také odpověď na otázku: „ Proč se mi musí zbraň líbit?“. Nemám-li ke zbrani důvěru, podvědomě si vsugeruji, že to není ono. No a nebude

Ukončil bych to shrnutím, že principy střelby jsou v podstatě naprosto shodné. Já osobně beru přestup z palných zbraní na luk pouze jako změnu nářadí. Vše ostatní zůstává. Naučím se techniku – a je to . Naštěstí technika střelby z luku je natolik obtížná, že se mám do konce života co učit.
Neberte prosím nic z toho jako dogma. Jsou to pouze mé názory pistolníka s dvacetiletou praxí, přestupujícího a zamilovaného (snad z krize středního věku ) do lukostřelby.
Ondřej Havlíček